Náš život se tolik změnil. Jsme si blíž

Ahoj Deniso a Richarde,

musím vám napsat.

Byli jsme s mužem na vašem víkendu pro páry před 2 měsíci na Váňově statku. Zní to jako klišé, jako reklama na vaše víkendy. Ale vy víte, že tomu tak není. Reklamu vám ale dělám. Další kamarádky přijedou…

Cesta k vám byla naše klasická.

Děti předány a my jedeme autem. Sedíme vedle sebe a atmosféra by se dala krájet. Někdo něco řekne a druhý podrážděně odpoví. 
Hádka. 
Napětí. 
Přejedeme sjezd z dálnice a můj muž se dostane do stresu. Cítím se vinná. 
Jdu klasicky do své agresivity a on zastaví. Já vyskakuji z auta, běžím po poli v nových balerínkách a řvu, pláču, nerozumím tomu, mrzí mě to. 
Nechápu. Proč? Proč vlastně někam jedeme? Vždyť to nemá cenu… Uklidním se, vracím se do auta. Snažím se být normální. Což teda moc nejde. Můj muž si myslí, že normální nejsem. A já už si taky nejsem jistá …
Muž beze slova pokračuje v jízdě a obsesivně kontroluje dveře, kterými jsem třískla. 
V hlavě mi jede: „Ani zhroucená manželka na zadním sedadle (samozřejmě jsem si nesedla vedle něj) není víc než podělaný dveře od auta“. Přeju si ať dveře upadnou a já vyletím z auta. Třeba si mě pak všimne. Zároveň má hlava počítá, kolik asi bude stát oprava dveří.

Uf, vyčerpaní dojedeme na seminář. 
Stane se zázrak. První noc vědomého milování je nejtěžší, kterou jsme spolu zažili. Manžel se chce ráno rozvést. Nemůže dál. Nemůže unést mě. Mé emoce. Náš vztah. Vlastně nevím co. Zranění, které oba máme a ještě si do nich hážeme sůl. Pro mě ta noc byla krásná i strašná zároveň.

A Richard nás z toho vytáhl. Dodnes nechápu, jak jsi nás mohl tak rychle diagnostikovat.
„Ty jsi submisívní, ale hraješ si na dominantní. A on je dominantní, ale nedovolí si to“. 
Za 1 dopoledne nám pomůžeš vyměnit energie a já poslouchám jak hodinky. Ráda. S úlevou. S láskou sleduji svého muže rozhodovat. Chci ho podporovat v rozhodnutích…..

Praktikujeme s radostí s mužem celou dobu. Už dva měsíce. V sobotu ráno máme hlídačky, které vezmou děti na hřiště, abychom měli dost času. Náš život se tolik změnil. Jsme si blíž. On ví, ve které fázi menstruace jsem a v době před menstruací si oba píšeme do kalendáře: 
„Bacha na čarodějku“. Ta moje ještě pořád seká nejen hlavy:) 
A hádáme se. Milujeme se. Jsme spolu. Žijeme.

O víkendu jsem se dostala do fáze, kdy začínám vnímat, jak moc mě změnilo to, že se mi můj muž už 2 měsíce věnuje. 
Věnuje mi čas, je se mnou. Cítím jeho blízkost, když se mě dotýká a vím, že je tady a teď a já se mohu začít uvolňovat. 
Když brblám u nádobí, kouká na mě a já se zastavím. Dívám se mu do očí a vidím, jak se na mě dívá. Cirkuluje energii a já už nevím, proč jsem brblala…

Po dvou měsících vědomého milování začínám cítit, že se můj pohár lásky blíží naplnění a já začínám být schopná dávat. Nejde mi to vždy ale někdy už dávám svému muži večer volno od dětí bez pocitu, že mi to musí vrátit. Není co vracet. Dávám a léčím se.

Nedělní zážitek mě povzbudil k tomu vám napsat.

Jsem nesvá a říkám, že jsem naštvaná. On mě obejme a řekne: „Tak si to dovol“ a odchází z kuchyně a jde za dětmi. Já stojím zkoprnělá a pláču. Jdu na balkón a sedím tam a pláču. Můj muž jde zase ke mě. Klekne si ke mně a drží mě za ruce. Je se mnou a na nic se neptá a nic neřeší. Dívá se na mě a PŘIJÍMÁ MĚ. Zavzlykám, upustím poslední slzu a najednou cítím radost a vše je v pořádku. Můj muž se zeptá, jestli si může jít lehnout, že je unavený. Chce 20 minut a já ho nechám hodinu a mám radost, že může spát. V dobách před Richardem a Denisou bych ho nenechala ani minutu. Nebo bych ho nechala a pak mu to řádně vyčetla.

Děkuji s úctou a pokorou. Často na vás myslím.

Tereza

Podívejte se na aktuální kurzy pro páry.

Celý kalendář akcí naleznete ZDE.